Další z povedených esejí. Krásné na naší malé sérii prací je to, že ač mnozí zpracovávali podobné téma, každý z esejistů jej pojal zcela rozdílně a ve své krátké eseji otiskl i kus ze své osobnosti. To dává těmto pracím na významu jako opravdové dokumentaci postojů a zkušeností mladé generace u nás.

Strukturovaný dialog s mládeží, eseje mladých lidí v ČR

Esej, která ukazuje stále aktuální problém.

Když se řekne v našich končinách slovo politika, vybaví se mi jen vulgární narážky a sarkastické přívlastky. Myslím, že toto tvrzení úspěšně obhajují i červené karty proti panu prezidentovi. Pokud se nemýlím, bylo zde široké spektrum návštěvníků napříč generacemi, dokonce i malé děti vzpurně držely červené lístky. Upřímně se domnívám, že ty děti ani vlastně nemohly vědět proč.

Jen mě tak napadá, jak se asi taková holčička cítí? Obleče se do růžového kabátku a s rodiči za ruku se vydá do ulic, cpou se přeplněnými davy a vesele skandují, pějí ódy o odvolání prezidenta. Rodinná nedělní idyla… a nesmíme zapomenout na diskuze o tom, jak se máme špatně.

Domnívám se, že od našich rodičů přejímáme nejen zvyky a chování, ale hlavně názory. Za deset let bude tato holčička nesnášet a neuznávat jak politickou scénu, tak prezidenta. Ačkoliv se naše postoje mohou měnit, uvnitř si stejně budeme pamatovat, že ten pán pronesl v rádiu sprosté slovo. Všechny diskuze ale končí obviněním pana politika. Ptáte se, proč se ta holčička nezapojí do politiky? Jde o její přesvědčení. Je totiž přesvědčena, že politika je něco špatného, co nám má znepříjemňovat život. Ta holčička přijala názory všech lidí, kteří odsuzují politiku. Již slovo politika v ní budí odpor, proto se neukáže ani u voleb.

Tak silnou moc má naše okolí.

Dalším hráčem na šachovnici jsou média, se kterými se bezprostředně setkáváme každý den. Zdá se být až zarážející, jak šikovně a rychle si nás podmanila, jako figurky na černobílém poli. Ať jste kdekoliv, všude se k vám vtírá ta zkažená vůně médií, reklam, která Vás má přimět volit právě je, či postavit se na stranu Ruska nebo USA, nebo se radikálně postavit proti islámu. Kdykoliv se zabýváme běžnými věcmi, například když při snídani projedeme novinky na Facebooku či jiných sociálních sítích a letmo přeletí přes zeď příspěvek: Stop islámu v Evropě! nebo při kontrole emailů v práci, a to už vůbec nemluvím o večerních zprávách…

Myslím, že pokud bychom snížili vliv těchto strašáků, radikálních a extremistických názorů a nahradili je čistou, objektivní pravdou, mnohé bychom změnili.

Nic není jen černé a bílé. Všichni máme chyby. Žádný stát není dokonalý. Je potřeba znát fakta, je možné, že Rusko udělalo chybu, když posílá na Ukrajinu zásoby a vojáky, ale to samé se děje také v Americe. Jen mě tak napadá politická masáž nejmenované televize, která až posedle zkreslovala dění na Ukrajině.

Jako odpověď na otázku, kdo mi pomáhá rozumět politice, mohu použít předešlé dva zdroje - rodina a média.

Moji důvěru v politiku by rozhodně podpořilo, kdybych mohla rozhodovat sama o svém osudu.

Možnou stezkou jsou prvky přímé demokracie, přičemž by lidé mohli svobodně vybírat v referendech a také regulovat moc politiků. Žijeme přece v republice a všichni důvěrně známe slova res publica, která znamenají věc veřejná. Neměla by v tom případě každá korunka, ladně přibývající na honosné účty politiků, být v diskuzi věci veřejné? Dalším nedílným aspektem jsou samozřejmě korupční skandály a politické aféry. Tím mám na mysli divadelní představení předešlé vlády. Hlavní role se zdárně ujaly velmi populární Věci veřejné, které se chvástaly, že zatočí s korupcí, nakonec se staly jejím perfektním příkladem.

Mé poslední přání pro českou politiku může být trochu povrchní, ale jde o vystupování. Těžko můžete mít úctu před někým, kdo se pyšní opileckými výstupy nebo se z jeho úst line salva sprostých slov. Takovým příkladem, ač je to smutné, se vulgární hlášky přestanou spojovat s povoláním dlaždiče, nýbrž s povoláním prezidenta. Aseptická a neporušená pravda je základní měřítko informovanosti, proto si neodpustím ani velmi oblíbenou otázku: Koho bych já mohla volit? „Nevím, koho si vybrat, asi to hodím zase modrým.“ Když nám do poštovní schránky dojde letáček s laciným americkým úsměvem na tváři politika, podtržený sliby a všeobecnými lákadly, asi to není zrovna nejlepší řešení. Větší informovanost je stěžejní bod.

V první řadě jasný program přetlumočen do řeči obyčejného průměrného člověka, a ne soupiska plná balamutících rádoby explicitních slovních výrazů, které se tváří exoticky pro běžného občana. Jak informovat mladé občany?

Například formou jednoduchých, nezdlouhavých videí, která vystihnou problém tkvící ve společnosti. Dalším nápadem může být informativní časopis, který obdrží již ve škole. Avšak důležitým bodem musí být objektivnost a nezaujatost autorů pohlížejících na daný problém. Běžného člověka motivuje ve všední práci vidina toho, že něco změní. Učitel vidí vzdělané děti, zemědělec oseté pole, architekt nový dům, herec úchvatnou inscenaci a politik by měl vidět věci, které fungují. Plány, které se naplňují, sliby, které se plní, sny, které se stávají skutečností!

Motivovalo by mě, kdybych viděla splněné volební programy. Nové dětské hřiště, nový chodník, odhrnutou silnici, kulturní program …Jenže mnohdy jsou tyto plány skartovány, hozeny do koše nebo leží hluboko na dně šuplíku. Chápu, že všechny přání splnit nelze, ale můžeme se pokusit vyškrtat alespoň většinu z toho seznamu, než jen líně posedávat na křesle.

Myslím si, že ti co mají zájem o politiku, si vždycky najdou způsob, jak se do ní zapojit.

Primárně může jít například o školní parlament, pokud na školách funguje. Zde si studenti mohou zkusit zodpovědnost při organizaci akcí pro spolužáky nebo realizovat zajímavé projekty. Nesmíme opomenout také kluby politických stran pro mladé zájemce.

Jestli by něco mohlo fungovat, tak snad jen prohloubit činnost těchto organizací.


Aneta Bajková

Přidat komentář

Prosím odpovězte na otázku z důvodu ochrany proti spamu.

Buďme v kontaktu